Televize Slepičín ze Slavičína

      Jednoho pěkného dňa povidajú maměnka Semelových svojem synátorovi: „ Marošu, ale už zlez z tej pece, přestaň sa válat a enom študýrovat z učených knich tú svoju právničinu a vyprav sa do světa hledat k sobě nejaků tú robku šikovnú, co by sa žádné práce nebála a uměla sa v chalupě pěkně otáčat. Já už sama na všecko nestačím a tobě takej roky přibývajú a ty biologické hodiny už ti tikajú čím dal vícej!“.

      Maroš byl sice hlava tvrdohlavá, občas maměnce aj papulovál a paštěkovál, ale včíl mosel uznat, že na tom asi neco bude. Dál mamičce svojej milovanej za pravdu, do ranca si sbalil kúsek chleba a svoju najoblíbenější knížku, sbírku zákonů a do světa sa vypravíl. „A to ti pravím, nevracaj sa mě dřívěj, dokáď o tebe fainová děvčica nezavadí.“   „Dobrá“, stačil eště zavolat Maroš.  „A hlavně nech sa umí ze sekyrků dobře oháňat, víš, že tobě to moc nejde“, húkla na něho eště z okna.

      Maroš prošel světa kus, blúdíl křížem krážem. Nedařilo sa mu takovú cérečku nalézt, co by maměnce po vůli byla a kerú by jú na srdéčku dokázal zahřát a potěšit. Byl už skoro u konca svojích síl. A právě v tú dobu dorazil do Kelča. U prvního stavení padl únavú na hubu. I zželelo sa Maroša kelečskému statkářovi Jiříčkovi, před jehož gruntem sa složíl,  a protože byl statkář dobrosrdečný a laskavý, poskytl mu střechu nad hlavú, napojíl ho vodú a pohostil chlebem. „Bez másla,“ poprosil Maroš. Zrovna v tej době měl statkář céru na vdávání. Děvčica, jak víno, jak z růže květ, radost enom pohledět. Šikovná, žádnej práce sa nebála, doma sa oháňala, zastala prácu za několik chlapů, ani pět by sa jí jich nemohlo vyrovnat. A srdéčko dobré, vychování vzorné. Kačka jí pravili. „A ze sekyrů sa oháňať umíš?“ Optál sa přísným hlasem statkář Jiříček. „A co kravky? Napásl bys a podojíl? A prasa pokludíš?“ „Tož to né, pantáto, ale ovládám právo a to sa dycky v chalupě zejde, když budete potřebovat s nekým rozsúdit“ pravil Maroš. Statkář Jiříček byl chlap obrichtovaný, světaznalý a ludé si ho vážili pro jeho múdrost. Dobře věděl, že z Maroša asi hospodář nikdy nebude, ale takej věděl, že čověk študovaný donese do chalupy grejcar takej a eště k tomu bez práce a možná aj víc než ten, kerý sa nadře na gruntě. Slovo dalo slovo. „Tož já ti tú našu Kačku dám, ale pod podmínků, že zostaneš u nás na vyučenú a to hochu teprva zažiješ vojnu.“ A tak sa takej stalo. Maroš sotva vstál, mosel pokludit, brzo z rána na poli dělat, dřeva naštípat a každý deň sa vracal a uléhal ve stodole na slámě uplně zmordovaný. Ale snažíl sa a dělál to rád. I přišel jednúc statkář a pravil. „Néni to eště tak, jak bych si představovál, ale já ti tú našú cérku dám, šak ona už si ťa do latě postaví sama. Ale to ti pravím, opatrovat ju budeš, jak oko v hlavě.“ Bleskla první jiskra, poprvej si pomačkali ručky, pohlazení po vláskách. Nic vjacej statkář Jiříček nedovolíl. „Najprv svaťba a pak nech aj stodola spadne,“ pravil.

      Láska jak ten trámisko, co majú ve stodole, láska až za hrob. I sjeli sa ludé ze všech kútú naší matičky vlasti, aby s Marošem a Kačkú oslavili jejich deň. Aj já sem tam býl. To bylo parády.

„Tenhle příběh je pravda, ať sním svůj klobouk, jestli jsem Vám lhal. Maroš potkal jednu dívku a tu dívku si za ženu vzal.“

Milá Katko, milý Máro,

přeji Vám, abyste na Vaší společné cestě životem šli vždy jenom tím správným směrem. Aby Vám štěstí, ukryté byť jen v  „mušce jenom zlaté“ nikdy nechybělo. Pevné zdraví, aby Vás i Vaše děti provázelo po celé Vaše bytí. Přeji Vám, abyste v sobě našli vzájemné pochopení a porozumění, aby hořké chvilky, které i Vám, tak jako všem ostatním, život jistě přinese, jenom posílily a upevnily Váš vztah, Vaše manželství a abyste z toho dobrého, které jak doufám, bude převažovat dokázali čerpat hodně a hodně energie, tolik potřebné pro život. A co závěrem? Věřím, že i naše přátelství zůstane tak silné jako doposud.

S úctou a láskou Mára Tulpa